#title Směrem k povstání
#author Alfredo M. Bonanno
#LISTtitle Směrem k povstání
#date 2015
#source [[https://subverze.noblogs.org/post/2020/08/03/smerem-k-povstani-alfredo-m-bonanno/][subverze.noblogs.org]]
#lang cs
#pubdate 2023-04-26T07:28:02
#authors Alfredo M. Bonanno
#topics povstalecký anarchismus, afinitní skupiny, anti-organizace
#notes Přepis přednášky uskutečněné 1. října 2015 v Acrata,
anarchistické knihovně v Bruselu. Text v anglickém jazyce vydalo nakladatelství
Elephant Editions [[archive.elephanteditions.net][archive.elephanteditions.net]].
Český překlad a vydání zajistilo nakladatelství Subverze v srpnu 2020.
Pokaždé, když začnu mluvit, ptám se sám sebe: „Nechtěl jsem něco říct jako příklad?“
Název této debaty je „Směrem k povstání“. Řekl jsem si, co to znamená „k povstání“?
To znamená, že k povstání může vést psaní nebo mluvení? Nebo naznačování
směru, něco, co se pohybuje směrem k povstání? Nevím, co směřuje k povstání.
Vím, že to, co jsem prožil a co jsem viděl, ty události, by se mohly zdát jako akty
povstání. Později jsem si uvědomil, že to není povstání, je to prostý riot. Mluvíme
teď o něčem, co nás může vést k nepokojům, k něčemu, co se děje najednou, z toho
důvodu, že člověk nemůže předvídat dějství na ulici, na náměstí, se stovkami tisíc
lidí? To je to, o čem dnes večer mluvíme?
Nemyslím si to. Pro mě to není povstání. Sto tisíc lidí vyjde do ulic, ničí město,
rozbíjí obchody, tančí jejich válečný tanec na komoditách, protože jako anarchisté
jsme proti komoditám. Je to povstání? Ne.
Ve skutečnosti nevím, co to je povstání, ale přesto si dokážu představit něco, co může
vypadat jako povstalecký projekt, něco co je hnutí. Hnutí se v zásadě skládá
z projektů. Projekty jsou specifické, něco, co se dívá na realitu, aby se jí pokusilo
předvídat. To znamená pokusit se pochopit, jak se tato zasraná realita, kterou máme
před sebou, může rozvíjet. Co můžeme očekávat, jaký může být náš revoluční
úkol, aby se tato realita posunula směrem k povstání.
To je místo, kde slovo „povstání“ pro mě začíná mít význam. To však neznamená, že
jsem ve stavu, kdy mohu dělat povstání. Jsem ve stavu, abych se mohl pohybovat,
psát, realizovat projekt.
Projekt realizují ženy a muži, kteří se angažují, kteří do něj vkládají své životy.
Nejde jen o chvění, slova, jak to děláme dnes večer. Je tvořen nápady.
Když mluvíme o ničení, je to hrozné slovo. Obávám se ničení, protože jsem pro život,
štěstí, lásku. Zároveň se ale ptám sám sebe, jak můžeme žít v takové realitě. Jak
se můžeš do někoho zamilovat v realitě, která produkuje jen sračky a nutí nás žít ve
sračkách? Není to možné. Proto jsem za zničení.
Nejsem pro ničení soudů, jsem pro ničení této reality, pro budování jiné společnosti.
Každý mi může říct, ale jak si můžete být jisti, že společnost, o které mluvíte, bude
lepší než ta, kterou jste právě definovali jako sračkovou společnost? Soudruzi, nejsem si jistý.
Jsem si ale jistý, že se mi tato společnost nelíbí a že všechny projekty,
které čtyřicet let rozvíjím v hlavě a také rukama s dalšími soudruhy, aby transformovali
– transformovali, nikoli upravovali – jsou projekty ničení. A projekty ničení budou existovat
i v jiné, nové společnosti, i když se tato společnost nazývá
anarchie. Protože anarchie je projekt, je to proces vývoje. Není to něco stanoveného,
protože jinak by to byla nová forma represí, i když by se tomu říkalo
anarchie. Protože anarchisté, kteří získali moc, byli nejhoršími vykonavateli represe
v historii. Je zbytečné mluvit o anarchistické revoluci, pokud nezohledníme, že anarchistická
revoluce je proces, ne zavedený stav a něco stanoveného. To je to, o čem
chci dnes večer mluvit. „Směrem k povstání“, znamená, že chci mluvit o projektu.
Projekt je tedy tvořen prostředky, znalostmi, nápady, výměnou názorů mezi soudruhy.
Schopností porozumět druhému a snažit se nedusit jejich potřebami.
Protože každý z nás potřebuje žít, přistupujeme k soudruhovi a hned začneme říkat,
co chceme. Říkáme-li co chceme, aby soudruzi udělali – musíme jim dát prostor
k růstu a současně i k růstu nás samých. Tomu se říká „afinita“. Tomu se říká „hledání
spřízněnosti“. Protože všechna témata, o kterých budeme dnes večer mluvit,
tedy doufám, že o nich budeme moci mluvit, jsou založeny na konceptu afinity.
Nechci budovat stranu, nechci budovat ani hnutí zřízené podle určitých pravidel,
určitých projektů, určitých programů. I když by to byl program Malatesty, byl by
takový program sračka. Proč sračka? Přestože Malatesta byl skvělým revolucionářem,
dnes je to zastaralé. Časy se změnily a věci, které dnes večer říkáme, nebudou
platné za třicet let.
Protože čas je hrozná věc, musíme se pokusit vidět realitu, ve které slova, která
říkáme existují nyní. Žádný program, žádný projekt není vytvořený navždy. Spřízněnost
je něco, co je třeba hledat. Jsme anarchističtí soudruzi, víme, co je anarchistická
skupina. Skládá se ze soudruhů, kteří se setkávají více či méně na místě, které
je více či méně známé, více či méně velké nebo malé, více či méně špinavé nebo
čisté (nevím, obvykle je to špinavé). Setkávají se, mluví, dívají se na sebe, milují se,
a někdy je tu také nenávist a nedorozumění. Chcete-li se však setkat v anarchistické
skupině, můžete to nazvat hledáním spřízněnosti? Ne, soudruzi.
Jedná se o dobře známé něco za něco. Afinita je něco jiného. Je to hledání, které
začíná od jednotlivce, který se musí pohybovat, aby hledal své soudruhy. Anarchistická
skupina je očividně teoreticky privilegovaným místem. Do anarchistické
skupiny hledám soudruhy, s nimiž chci dělat různé věci. Nemohu přijmout prvního
soudruha, který dorazí dnes večer, kterého jsem nikdy v životě neviděl a on navrhuje,
abychom se drželi pohromadě. Byl bych blázen, kdybych to udělal. Takže se
s ním musím snažit vybudovat vzájemné poznání. Ale toto poznání není přátelství,
není to láska, není to znalost založená na kultuře, schopnosti porozumět příběhu
našeho života. Mým problémům, mým potřebám, mým touhám... ne, není to tak. Je
to postaveno na specifických znalostech... Myslel jsem na slovo tělesný. Mám před
sebou muže, ženu. Je to živé tělo, které mám před sebou. Někdo, kdo se mnou mluví,
ale slova mi nic neříkají. Někdo s malými gesty, malými reakcemi. Musím se podívat
na tyto reakce, musím je prozkoumat. Zjistit, jaký je to člověk, jaké má schopnosti.
Jen poté ho začnu poznávat, mít nějakou frekvenci s ním prožitých malých
zkušeností. Banálních a každodenních, pokud chcete.
Jak to dokážeme. Jíme spolu, například. Vidím tohoto soudruha, jak jí, co jí, a pak
mi začne vykládat pitomosti o výběru jídla, a to je vše. Pokud je to pro něj to nejdůležitější
v jeho životě, no pak to není dobrý spřízněnec. Nemám s ním afinitu.
Není to pro mě. Pokud před sebou mám soudruha, který je vegetariánem a pořád
mluví o jeho problémech s jídlem, to mě nezajímá. Ale pokud se mnou začne mluvit
o věcech, které můžeme dělat společně, jak najít nástroje pro společné věci – pak si
navzájem rozumíme. Když používám obecné slovo „věci“?
Věci, které se snaží transformovat realitu, kterou máme před sebou, samozřejmě.
Někdo mi jednou řekl:
„
Ale tohle jsou malé věci. Jak chceš transformovat realitu
maličkostí, hledáním malých nástrojů? Nebo je to jen trénink, jakýsi revoluční sport?
“
Nesouhlasil jsem. Tato tvrzení byla podle mého názoru hloupá. Protože právě tyto
malé věci z nich dělají dostupnou kapacitu. Stalo se například, že jsem se nacházel
se soudruhem, o kterém jsem si myslel, že jsem ho dobře znal. Studovali jsem akci
společně, ať už to bylo cokoli. Nepůjdeme samozřejmě do detailů. Studujeme to
v každém detailu - eh, pamatujte, že mluvíme o afinitě. Takže jsme to všechno
studovali. Tabulky obsažené v novinách, věci, míry, počty pohybů a kontrolování toho
všeho. A pak, když jsme se dostali ke dveřím – protože bylo nutné jimi projít –
soudruh zamrzl a zastavil se přede dveřmi. Není to jeho chyba, je to moje chyba. Je
to moje chyba, protože musíme projít. Nemůžu jít sám, musím jít s ním. Pokud
nechce projít těmi dveřmi a zamrzne, je to moje chyba. Je to moje vina, protože
jsem s ním neidentifikoval afinitu. Mýlil jsem se, to je vše. Snažíme se problém
vyřešit tak či onak a otočit se zpět. Takže se vraťme k našemu problému: spřízněnost
je základem pro hledání soudruhů, s nimiž mohu vyvinout svůj revoluční
projekt. Není to otázka počtů. Není to tak, že to vyžaduje padesát soudruhů.
Dokonce i dva lidé, dva soudruzi, nebo tři, čtyři, jsou afinitní skupinou. Afinita se
musí podílet na životě anarchistické skupiny v níž se nachází. Musí dělat vše, na
čem anarchistická skupina maká. Revoluční propaganda, diskuse, debaty, demonstrace,
vše, co se vám líbí. Také ale musí mít povědomí o tom, že je něco jiného.
Poskytnout prostředky k akci, kterou chce sama jako afinitní skupina dosáhnout
nyní nebo v budoucnosti.
A pokuste se pochopit, že to může být ve spojení s jinými afinitními skupinami,
které se tvoří ve stejné anarchistické skupině nebo jinde v jiné skupině, v jiném městě,
jiné zemi; jde o navazování spolupráce. Protože některých cílů nelze dosáhnout
pouhou skupinou dvou, tří soudruhů. Pro některé cíle možná musí být čtyřicet lidí,
a pak tedy možná čtyři, pět, deset afinitních skupin. Tento aritmetický mechanismus,
může být trochu nechutný z vnějšího pohledu, ale je zásadní věcí, k prohlédnutí toho,
jak mechanismus projektu funguje. Je to něco, co musí mít organizační
základnu. Nemůžeme to nechat na spontánnosti každého člověka, každého soudruha.
Vždycky jsem se domníval, že jsme dostatečně nepřemýšleli o obtížnosti pochopení
pojmu afinity. Vždycky se to vrací, protože se soudruzi ptají:
„ale proč to nelze udělat s celou anarchistickou skupinou?“
„Proč nemůžeme mluvit všichni společně ve skupině
o věcech, které se mají dělat? Co tak dělat věci společně ve skupině, nebo ještě
hůře – na náměstí se všemi lidmi?
“ Ne, myslím, že se musíme naučit zavádět různé
úrovně, ve kterých jedinec jedná. Různými způsoby.
Jít směrem k povstání znamená, nebo si myslím, že by to mohlo znamenat, přejít
k jiné situaci, než v jaké se nacházíme. Ale pohybovat se sám? Pohybovat se pouze
prostřednictvím afinitních skupin? Ne, protože v určitém okamžiku osamocená afinitní
skupina nakonec pronásleduje svůj vlastní ocas. Motá se v kruhu a to nemá
smysl. Například má prostředky, které by se mohly použít, ale zůstávají nevyužité.
Má znalosti, studium reality, výzkum.
A ve skutečnosti mám na mysli také topografii. Topografie. Například v celém svém
životě jsem nikdy nepoznal anarchistu, který umí číst vojenskou mapu. Oh, vojenská mapa,
eh! Je vyrobena armádou. A teď se někdo ocitne na venkově a neumí
číst vojenskou mapu, zaměňuje strom za díru a padá dolů. Jenže to nestačí, protože
jaký má význam, že umím přečíst vojenskou mapu, ale nic nedělám? Pak je tu
situace, kdy je to moc, která nám dává chuť a nabízí nám nepřijatelný represivní
model - odložme stranou koncept lidí. Pro anarchisty je nepřijatelný. Může se ale
také stát, že právě anarchisté hledají cíl útoku. Proč ne? Například zde je represivní
projekt obrovské věznice, kterou chtějí postavit. Je to návrh, který stát učinil proti
realitě, aby ji transformoval ve svůj prospěch. Samozřejmě podle svých plánů, a to
je jedna věc.
Iniciativu však může převzít i anarchistická skupina, afinitní skupiny koordinované
mezi nimi a tím vším, k čemu může dojít, ne? To znamená, že studiem reality
můžeme převzít iniciativu, namísto toho vždy „čekat na represi“. Je zřejmé, že se
věc mění, hodně se mění, protože někdy mi někdo řekl:
„No, vždy existují represivní
formy. Pouhá existence státu je represivním aktem, takže je pro nás snadné zaútočit na
cokoli.“
S tím příliš nesouhlasím. Co může znamenat útok na policistu procházejícího po
ulici? Je to výraz státu, je to stát, který chodí kolem mě. Je to nesmírně komplikované
uvažování o vývoji represí, které kráčejí uvnitř jediného jedince s jeho
uniformou a vším. Ne, to se mi nelíbí. Zdá se to jako malá věc. Zdá se mi, že jde
o srabáctví; více než srabáctví, zdá se, že chybí analýza. Zdá se mi, jako by člověk
nebyl schopen udělat něco důležitějšího a tak udělal nejmenší věc. Tu snazší, poblíž
ruky.
To ne, protože to, o čem mluvíme, je analýza. To znamená, že projekt musí nějakým
způsobem, jak bych řekl, mít schopnost se rozvíjet. A v samotném vývoji projektu
vidíte, kolik věcí můžete udělat, abyste zaútočili před nebo mimo okamžik, kdy
jsme napadeni. Jsme anarchisté, naše DNA (promiňte mi to slovo) útočí, nečeká.
Podívejme se na tradiční anarchistické organizace, které jsme někdy definovali jako
organizace syntézy. Jsou to organizace, které čekají. Čekají na rozvoj až se stanou
velkými a početnými.
Například situace ve Španělsku v roce 1936 se podle mého názoru dělala strašlivě
kvůli množství. Protože pokud si myslíte, že v CNT působilo v organizaci jeden milion
dvě stě tisíc členů, „No tak, udělejte něco, ne?“
„Jděte a veďte naši situaci.
Nesmíme dát vedení do rukou čtyřiceti tisíc komunistů. Je nás milion dvě stě tisíc.
Takže jdeme do vlády. Jdeme do války. Tradiční války s armádou.“
Byli to anarchisté,
kdo dělal tyto věci. Nebyli posláni z planety Mars, byli to anarchisté. Ale oni
nejsou ti chudáci, je to kvantita. Množství je pozitivní věc, ale zároveň je to něco
velmi negativního. To protože blokuje rozhodnutí jednat. V jistých chvílích si myslí-
te, že nastal čas, abyste sestoupili z chodníku a vydali se na ulici.
Pokud čekáte na tři, třicet nebo třicet milionů, je po všem. Dovolte mi, abych vám
řekl malý příběh, který jsem osobně prožil. Jsem ze Sicílie. V malém městě na Sicílii,
v Castelverano, nedaleko Palerma, v padesátých letech byli anarchističtí soudruzi
vykonávající anarchosyndikalistickou činnost. A v určitém okamžiku se stali zastupiteli
v tom malém městě. To byly komunální volby. Lidé jim říkali:
„Jděte teď na radnici a budete moci dělat to, co jste říkali třicet let.
“ „Ale ne,“ soudruzi odpovídají,
„jsme anarchisté, nevolíme.“ Lidé říkali, že anarchisté jsou šílení. Třicet let říkají, že
musíme věci změnit, a když by je mohli změnit na radnici, nechtějí tam jít. To je
rozpor. Pokud uděláte určitý postup, kvantitativní postup, může nastat čas, kdy
s vámi lidé budou souhlasit, ale pak musíte jít až do konce, protože pokud nechcete,
pak jste blbec. Mluvíme biologicky: o čem to mluvíte, když mluvíte o sračkách od
začátku?
Takže zpět k naší diskusi. Projekt je něco, co se musí vyvinout z afinity a tam kde
existuje represivní projekt státu proti určité realitě. Říkám určitá realita, protože
moc má zjevně totální represivní projekt, který se týká celé reality, ale v určitém
okamžiku začneme vidět nuance, které ovlivňují některé místa nebo části. Dochází
k tomu například u populace určité oblasti. Například je zde otázka velkého vězení.
Týká se pouze části Belgie. Nedotýká se celé Belgie. Takže jsme před konkrétním
represivním aktem. Stát chce dosáhnout svého globálního represivního projektu
konkrétním aktem, který ovlivní určitou část území, určitý počet lidí a vše ostatní.
Anarchisté mohou samozřejmě zorganizovat něco k zastavení tohoto projektu.
Musí se organizovat sami nebo s lidmi. To je velký problém a není snadné se rozhodnout.
Protože podívejte, existují soudruzi, kteří nesouhlasí s tím, aby dělali věci
s dalšími lidmi. Znám jich mnoho. Souhlasí samozřejmě s tím, že budou podnikat
věci v konkrétním boji, ale souběžně. To protože si myslí, že je nemožné přimět 250
tisíc lidí, aby se stali anarchisty. A já souhlasím, že to není možné. Ale je to jediné
řešení? Chcete zůstat mimo? Nebo začít mluvit s lidmi? A pak se dostaneme k jednomu
ze základních bodů našeho uvažování: jen mluvit? Nebo se pokusit předat
organizační myšlenky charakteristické pro anarchismus, které jsou zjevně založeny
na útoku, na sebeorganizaci? Také to není snadné. Protože náš diskurs, když mluvíme
s lidmi, je přesvědčuje. Lidé chápou narušení takového projektu moci přicházejícího
do sousedství, který může zničit sousedství, který může proměnit životy
stovky tisíc lidí, a tak sní o tom, něco udělat. Každý z těchto dvou set tisíc lidí má
mysl. Mysl, to je celá organizace.
Každý má svůj vlastní nápad. Každý chce udělat něco jiného než druhý. To je
normální, člověk je takto stvořen. Musíme se nad tím podivovat, dokonce i my,
kteří jsme v této místnosti? O čem to mluvíme? O něčem, co se v hlavě každého liší.
Vidíme to jiným způsobem a je dobré, že to tak je. Jak lze tedy dosáhnout toho, aby
se lidé mohli anarchisticky organizovat, aniž by se stali anarchisty, aniž by vstoupili
do anarchistických skupin, aniž by si lidé uvědomili, že akceptují anarchistický
koncept? Protože, když někoho oslovím a řeknu
„poslouchej, musíme zaútočit, to je anarchistický koncept“,
chlap odpoví
„Nemám zájem. Souhlasím s tebou v útoku, ale
nemám zájem vědět, zda je útok anarchistický koncept nebo ne.“
Pokud s někým
mluvím o útoku založeném na konfliktnosti, musím mu zmínit všechno o permanentním
konfliktu. Musím mu říct, že neexistují žádné deadline. Nejsou momenty,
kdy může být spokojen s tím, co bylo provedeno a boj tím skončil. Existuje
boj, který pokračuje v čase, aniž by se zastavil.
„Permanetní konfliktnost, to je anarchistický koncept" a ten chlap mi říká:
„Pro mě to nic neznamená, že je to anarchistický koncept. Líbí se mi nápad, chci to udělat."
Tady
nejde o nečinné tlachání. Je to něco důležitého, protože přicházíme k pojmu organizace
lidí anarchistickým způsobem, aniž by si uvědomili, že se nachází v procesu
organizování anarchistickým způsobem. Protože kdybychom budovali politickou
stranu, to znamená, pokud budeme mluvit s lidmi, abychom byli pochopeni, potřebovali
bychom používat symbolický jazyk. Používat velmi nápadné letáky, symboly;
nebo jinak použitelné nápady. V prvním případě budujeme stranu, a nezáleží na
tom, zda velkou či malou, nebo anarchistickou nebo něco jiného. Je to pořád strana.
Ve druhém případě budujeme spontánní organizaci.
Spontánní, v naší interpretaci, s naší přítomností, znamená, že se snažíme, aby lidé
přijali anarchistické myšlenky, aniž bychom na to kladli razítko, že se jedná o něco
anarchistického. Toto není něco nového, s čím zde přicházíme. Bakunin to prosazoval
před 150 lety. Musíme pochopit, že nejsme politici, nemluvíme politickým
jazykem, ale zároveň nejsme jen lidé, kteří kráčejí se srdcem na dlani. Ne, my jsme
také lidé, kteří nějak uvažují. Nadšení nestačí. Nestačí mít vše, co máme k dispozici,
postavit se do popředí a bojovat v konfrontaci s policií, abychom čelili všem rizikům.
Ne, to nestačí. Nezajímá mě soudruh, který dělá takové věci, a poté, z toho má
radost. Pak přijde do vězení, otočí se v posteli a v klidu usne, protože odvedl svou
práci. Ne. V takovém případě musí aktivita teprve začít. Zajímá mě, ten kdo přemýšlí,
usiluje o porozumění a používá hlavu. Musí tedy mít zkušenosti, které se získávají
v průběhu času. Samozřejmě, ale také v ulicích a z revoluční kultury. Mám strašnou
zkušenost, když mi mnozí soudruzi říkají:
„Nepřijímám ty sračky o knihách, nezajímám
se o knihy. Všechno to čtení není pro mě. Zajímám se jen o akci."
Nesouhlasím. Nemůžete jednat, pokud jste tomu předem neporozuměli, abyste pochopili,
jaké musíte vyvinout úsilí. Musíte číst knihy. Musíte studovat. Ale opatrně,
protože kniha, kterou studujete, se může stát omluvou pro spaní a zůstanete vždy
s knihami v rukou. V určitém okamžiku musíte knihy zavřít a říci „A dost knih!“.
„Dost knih“ neznamená „žádné knihy“. Revoluční projekt se rodí kulturou, znalostmi,
zkušenostmi, schopnostmi, a také srdcem a v určitém okamžiku také říkáním:
„dobře, a dost“. To vše je celek. Není snadno pochopitelný, nelze lehce rozřezat na
kousky a říct si:
„No, udělal jsem tuhle maličkost a jsem potěšen. Nechci dělat nic
jiného.“ Ne. Anarchista je úplný muž, nebo úplná žena, nelze ho/ji definovat v malých
kouscích. Například jsem měl zkušenost mnoha soudruhy, kteří umí číst, psát,
znají anarchistickou historii a tak dále, ale neví, jak řídit auto. Ale jak otázka vědět,
jak řídit auto, souvisí s tím, o čem mluvím? Poslyšte, myslím, že s tím má něco
společného. A pokud někdo v této místnosti neví, jak řídit auto, bylo by dobré se to
naučit. Je to totéž jako s vojenskou mapou, o které jsme předtím mluvili.
No, myslím, že jsem nemluvil o povstání, jako vždy. To se mi vždycky stane, ale
pokusím se ukončit tuto dlouhou rozmluvu. Řekněme, že podle mého názoru úsilím,
které musíte vyvinout, zejména v boji, který vedete, přinášíte jen přímý příspěvek.
Ne velký, ne s anarchistickou vlajkou k výstavbě skupin, které jste sami
nazvali. Pokud si dobře pamatuji, bojové kruhy, které, pokud se formují jen pro sebe,
se nemohou pohnout k útoku proti vašemu cíli.
Například jsme zůstali dva a půl roku ve městě na Sicílii, abychom bojovali proti
americké vojenské základně v Comiso. Během těchto let jsme vyvíjeli boj. V průběhu
jsem nerozuměl tomu, co by se mohlo během tohoto boje rozvinout. Zůstal
jsem tam dva a půl roku, snažil se budovat afinitní skupiny, základní jádra. Napadli
jsme základnu, zasadili jsme svůj podíl úderů. Každý dělal část, ale nechápal jsem
něco, co ona [ukazuje na soudružku přítomnou v místnosti]: že náš projekt zahrnoval
možnost povstání.
Ne místní, ale generální povstání. Proč nesnít takový sen? Proč by se v tomto malém
sicilském městě nemohl vyvinout další boj, pak v jiném městě, pak v Itálii, Evropě
a celém světě? Generální povstání. Proč ne? Anarchisté jsou jediní lidé na
světě, kteří dokážou snít o takové obludnosti hodné pro blázince.
Pokud jde o povstání, které má pro mě nějaký význam, je to toto: začněte konkrétním bojem,
u kterého nevíme, co se může stát. Obvykle můžete jít do vězení. Ale
nemůžete říct „ne, takový vývoj je nemožný“. Proč by ne?